+ 420 1210, NON-STOP SOS
ilustrace na pozadí

Výstrahy

Krkonoše

Rozhovor s Pavlem Horkým, hlavním metodikem Horské služby pro ČRo

Před nějakoku dobou byl v pořadu Zálety Aleny Zárybnické hostem hlavní metodik a dlouholetý člen Horské služby Pavel Horký. Dejte si chvilku a přečtěte celý rozhovor. 

Rozhovor s Pavlem Horkým, hlavním metodikem Horské služby pro ČRo
Pavel Horký

Jizerské hory mají své jméno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, na nejvyšší hoře české části Jizerských hor. Pavel Horký je v Jizerkách doma. Dříve byl dobrovolným, dnes je profesionálním záchranářem Horské služby Jizerské hory a šéfuje metodické komisi.

Pavel Horký se narodil v Jablonci nad Nisou. Po průmyslovce v Liberci vystudoval na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem obor Tělesná výchova a zeměpis. Prošel klasickým přijímacím postupem k horské službě – byl zájemcem, pak čekatelem v okrsku Jizerka. Profesionálem je od roku 2001.

Jak je to dlouho, co jsi branou k horské službě prošel?

„Horská služba mě začala bavit někde na základní škole, kdy jsem chtěl být záchranář, ani nevím, co mě k tomu vedlo. Myslím, že mě ovlivnily filmy Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak vytrhnout velrybě stoličku a potom i turistický oddíl a rodiče. Už na vysoké škole jsem se stal dobrovolným členem horské služby a po vystudování jsem chvilku učil a měl jsem možnost stát se profesionálním záchranářem, takže jsem toho využil a od roku 2001 funguji jako profesionální záchranář.

Lézt jsi začal v tanvaldském horolezeckém oddíle na střední škole. Z dnešního úhlu pohledu, bylo to velké dobrodružství?

„Určitě to bylo dobrodružství proti dnešní době, kdy tady občas s klukama řešíme, jak to bylo s tím vybavením. Dneska ho máme hromadu, ale už nelezeme tolik, jako dřív. Člověk měl radost z každé karabiny, nebo že mu někdo ušil sedák. Ale co se týče lezení, bylo to trošku o něčem jiném, protože jsme měli ty staré matadory, kteří nás k tomu vedli, nikam nás nepustili bez toho, aniž by věděli, jak na tom jsme. Dneska si mladí mohou všechno nakoupit během jednoho dne a vyrazit do skal. Tam byl ten postupnější vývoj, lidé se naučili na lehčích cestách. Dneska díky umělým stěnám lidé naberou sílu a lezou na zajištěných cestách, a když si to už chtějí zkusit na pískovci, tak to může být problém. Ten postupný vývoj ne u všech bývá.“

Když se řekne Jizerky, pro každého je známá dominanta Ještědský hřbet, Ještěd jako takový. Které další místo ty sám za sebe máš rád a považuješ ho za pravé srdce Jizerských hor?

„Já jsem z opačné strany a pro mě nejkrásnější místo je Jizerka a okolí, tam jsem začal u horské služby, takže určitě tahle vrcholová partie, plus se mi líbí severní strany, kde jsou ty skalní oblasti, což má svoje kouzlo zejména na podzim, kdy se tam vybarví buky. A lezení v Jizerkách, to je nádhera.“

Zajímavou historii mají i jizerskohorské chaty, asi nejznámější je Šámalova chata. Jméno má po kancléři T. G. Masaryka, doktoru Přemyslu Šámalovi?

„Ano, i vlastně na křižovatce před Šámalovou chatou je právě pomníček kancléře.“

Jsi šéf metodik horské služby a máš na starosti kurz čekatelů na dobrovolné členství. Ten probíhá ve dvou částech, letní a zimní. My se potkáváme na Milovech v rámci letní školy. Popiš mi, co probíhá v jednotlivých oblastech ještě předtím, než se zájemci o dobrovolné členství sejdou na letní škole?

„Je to o tom, že ti lidé, kteří o to mají zájem, se musí přihlásit na daném okrsku. Abych přiblížil, co je okrsek třeba na Krkonoších, to je Harrachov, Rokytnice, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou. Tam, kde to má člověk nejblíže na ten okrsek tak se přihlásí, musí samozřejmě splňovat nějaké podmínky, mít dobrou fyzickou kondici která se prověřuje. To je běh na 10 kilometrů v časovém limitu kolem 55 minut, musí umět dobře lyžovat, protože to je taková vizitka horských záchranářů, protože jsou nejvíc vidět na sjezdovkách a když má někdo bundu horské služby, tak aby nám nedělal ostudu. Musí dobře znát hory, to je naše deviza, znalost horského prostředí. A pokud tohle splňuje a ten okrsek ho chce, tak si ho schválí za čekatele. A čekatel, to je forma členství a tam musí být minimálně rok, maximálně čtyři. Okrsek ho navrhne do základní školy, kde je to vzdělávání, ty dva týdenní kurzy.“

Kdybys měl hodně jednoduše říct, jaký by měl být ten, kdo se uchází o členství v horské službě a naopak, co by bylo naopak překážkou?

„Ten člověk musí být hlavně do party, protože ač většinou sloužíme po jednom, tak je to o týmové spolupráci, kdy se lidé na sebe musí spolehnout, musí být kamarádský, umět s ostatníma klukama vyjít a pokud tohle nemá, tak je to určitě na překážku. I proto jsou ty přijímací testy dlouhé, někdy jsme to přirovnávali k tomu, že dřív se vyškolí kosmonaut na Bajkonuru, než člen horské služby.“

U horské služby jsi dvacet let. Dokážeš odhadnout, co bude po dalších dvaceti letech, jak bude horská služba vypadat?

„Nedovedu si to tak úplně představit, protože ten vývoj jde strašně  dopředu. To, co tu bylo před 20 lety, co se týče vybavení i party, dneska je to o IT technologiích, technice. Jsem zvědavý, jestli se z toho nevytratí selský rozum. Aby lidé přemýšleli a nebyli jen řízení IT technologií. Nedovedu si to představit, kam se to bude ubírat. Protože tohle je v plno věcech čím dál náročnější. Ta práce se profesionalizuje, lidí na horách přibývá.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek, minulý týden jsem si povídala s Janou Kalinčíkovou, která je chatařkou a majitelkou Zámkovského chaty ve Vysokých Tatrách a tady je její otázka. „Chtěla bych se zeptat, jestli by dokázal udělat záchrannou akci se svými českými kolegy i ve Vysokých Tatrách. Jestli se na ně mohu spolehnout, kdyby naše družstvo záchranářů muselo být v karanténě. V čem se ta metodika liší a jestli se školí na takové zásahy.“

„Je to hodně o znalosti terénu a o zkušenostech, ale dovedl bych si představit právě proto, že tam jezdím na cvičitelské kurzy, že bychom tam člověku dokázali pomoct a vlastně i při lezení v Tatrách se tam i takové situace naskytnou. Máme v řadách lidi, kteří se v těch horách umí pohybovat, protože přece jenom u nás to není o tom lezení jako v Tatrách. Plno lidí jsou převážně lyžaři a nemají zkušenosti se skalním nebo horským lezením, ale zrovna s tou partou lidí, s kterýma na kurzy jezdíme, bych si to určitě představit dovedl.“

Ochrana osobních údajů | Správa cookies | Mapa stránek | Zobrazit klasický web

© Horská služba ČR, o.p.s.
543 51 Špindlerův Mlýn 260, T +420 499 433 230

ID schránky: u4zgr6q

Vyrobil Simopt, s.r.o., 2024

ilustrace na pozadí